Na hranici Moravského krasu se v obci Křtiny vypíná od poloviny 18. století monumentální stavba barokního chrámu Panny Marie. Vystavěl ho zde podle projektu významného barokního architekta Jana Santini Aichla bohatý klášterní řád zábrdovických premonstrátů, se kterými byly Křtiny spjaty již od 13. století. Díky nim se ze zapadlé vesničky stalo jedno z nejvyhledávanějších poutních míst na Moravě navštěvované poutníky z Čech, Uher a Rakous.

27. července 1784 dochází k nečekanému zrušení kláštera v Zábrdovicích a k zabavení jeho veškerého majetku. Podobný osud postihl o tři dny později i majetek klášterní rezidence ve Křtinách. Zaskočení premonstráti jsou nuceni opustit svůj domov na břehu Svitavy, a proto většina z nich odchází do Křtin. Zde dožívají v naději v možnost obnovení svého kláštera. Toho se však již nikdy nedočkali.

Je ve vypuklém zmatku při rušení kláštera zabaveno opravdu všechno? Neukryli premonstráti část svého bohatství v podzemí křtinského chrámu? Nebo snad v tajných podzemních chodbách? Vždyť i dobové zprávy hovoří o nepořádku v soupisu majetku křtinského kostela ...

Takovéto a podobné otázky si kladli obyvatelé Křtin již od dob zrušení kláštera a jejich úvahy přežívají v lidových pověstech. Dosud se hovoří například o podzemní chodbě vedoucí do nedaleké obce Bukovinky (po vchodu do ní se již před léty marně pídili členové brněnského Speleoklubu na tamním hřbitově). Jiná cesta prý vede ze Křtin na Habrovsko. Někteří místní obyvatelé tam údajně vídávali jeden ze vchodů opatřený železným schodištěm. Vykládá se, že si tudy kdysi zkracovali habrůvecké děti svoji cestu do křtinské školy. Podle pověstí tato chodba u železného schodiště nekončí, ale míří až na vzdálený Nový hrad u Olomučan. Jiná verze se však zmiňuje o jejím napojení na krasové jeskyně Křtinského údolí a pokračování do Zábrdovického kláštera.

Správce křtinského zámku a současně hlavní znalec těchto pověstí pan Straka k tomu dodává pikantní podrobnost o ukrytých dvanácti stříbrných sochách v životní velikosti ... Hlavní zásluhu na prohloubení víry místních občanů v rozsáhlé podzemí pod jejich obcí lze poprávu připsat jeskyňářům, především prvnímu z nich, Norbertu Havlíčkovi. Tento průkopník využívání virgulí při vyhledávání jeskyní se objevil ve Křtinách již roku 1943. Se svou společnicí Ludmilou Danielovou vyhotovil podrobný půdorysný plán křtinského chrámu s výsledky virgulářských měření. A výsledky to byly vskutku pozoruhodné: pod chrámem se nachází složitě rozvětvené podzemí v němž je pochováno více než 150 mrtvých. Kromě toho z krypt vycházejí podzemní chodby směřující do prostoru nedalekého zámku (viz obr.). Potvrzení těchto svých předpokladů viděl ve svědectví místního občana Antonína Cvilinka. Toto svědectví se totiž vztahovalo k návštěvě podzemí pod kostelem roku 1893. Havlíček ho pečlivě zaznamenal a odkázal k ověření budoucím generacím badatelů. Není proto divu, že Havlíčkův virgulářský plán i výpověď pana Cvilinka podnítily po válce nebývalý zájem o tajuplné křtinské podzemí u mnoha místních občanů i speleologů. Bylo totiž zřejmé, že zmíněné svědectví obsahuje některé podrobnosti, které by si pan Cvilink těžko vymyslel, kdyby nějaké podzemí pod chrámem skutečně nenavštívil ...

 

Půdorysný plán křtinského chrámu s vyznačením hypotetických prostor dle virgulářského posudku L. Danielové (dle originálu N. Havlíčka z r. 1943 - zmenšeno a upraveno)

Pamětní záznam výpovědi Antonína Cvilinka (zaznamenal N.Havlíček 4.10.1943) Křtinský rodák p.Ant.Cvilink, ve věku 67 let, vypráví o kryptě pod kostelem následující: "Právě před 50 lety, tedy r. 1893 se opravovala venkovní fasáda křtinského kostela. Farářem byl tehdy důstojný pán Bernard Pátek. Práce prováděla fa. Julius Weiss... Bylo mi tehdy 17 let. V pracovní partě, ve které jsem byl zařazen, byl také můj kamarád, nějaký František Trégl, stejně starý jako já a dva starší dělníci (asi 40 roků) Antonín Bartoň a Antonín Špička...

Jednoho dne jsme se domluvili já, Trégl, Bartoň a Špička, že se podíváme do krypty pod kostelem. Za polední přestávky jsme si vzali ze skladu nářadí dva velké železné sochory a vešli jsme do kostela zadním vchodem u sakristie. Hlavní kostelní dveře byly uzavřeny. Nikdo ze spoludělníků o naší výpravě nic nevěděl. Ze stojanu bočního oltáře jsme si vzali menší zbytky svíček, každý jednu. Železné sochory jsme provlékli kruhy v uzavírací desce a přesto, že deska měla pořádnou váhu, se nám ji podařilo pozvednout a odsunout natolik, abychom se protáhli dovnitř. Zapálili jsme každý svoji svíčku a sestoupili po schodech dolů. Bylo asi půl jedné odpoledne. Jakmile jsme byli dole, začali jsme se rozhlížet. Všude kolem nás byly samé rakve a chodby. Někde byly rakve jen jednou řadou, jinde dvěmi řadami proti sobě. V kryptě byl docela čistý vzduch a z toho jsme usoudili, že někde musí být větráky, ale žádné jsme nikde neviděli a nenašli. Chodby v kryptě jsou klenuté, stavěné z červených cihel, zdivo neomítnuté a tak zachovalé, že se zdá, jako by stavba byla teprve nedávno dokončena.

Chodili jsme sem a tam a prohlíželi rakve, které byly všude uloženy přímo na zemi. U některých jsme ze zvědavosti zvedli víka. Mrtvoly byly oblečeny do rubášů, které se však pod dotekem ruky rozpadaly v prach a zůstala jenom kostra. Pokud se pamatuji, jsou rakve dřevěné, stářím již zpuchřelé, a u každé je na zdi umístěna dřevěná cedulka se jménem, kdo je tam uložen. Na žádné z jmen se již nepamatuji. Jsou zde též pohřbeny jeptišky v hábitech některé docela mladé dle úplně zachovalého chrupu. Pamatuji se, že na straně směrem "ke staré poště" leží nějaký církevní hodnostář, který měl zachovalý ornát s velkou lesklou sponou a ve zkřížených rukávech velký křížek. I jinde jsme viděli mnoho kovových věcí, prsteny, spony, křížky ap., které vypadaly dle vzhledu jako zlaté, žádných z těchto předmětů jsme se však nedotkli.

Při prohlídce čas ubíhal a zapomněli jsme úplně na to, že máme jít pracovat, a že nám vlastně již svíčky také dohořívají. Byla chyba, že jsme rozsvítili všechny čtyři svíčky, byla by nám dobře stačila jen jedna. A teď nám na zpáteční cestě také jen jedna ta nejdelší zůstala. Při světle jedné svíčky se však šlo špatně dopředu, všude jen rakve, pilíře, chodby a rakve, ztratili jsme již dávno orientaci, kde je východ. První kamarád nesl svíčku a druzí se ho drželi jeden za druhým v řadě za sebou. Točili jsme se kolem pilířů, vráželi do nich při špatném světle a východ ne a ne najít. Konečně jsme byli zcela bezradní a dostávali jsme strach, že nám poslední svíčka dohoří a potmě nebude možné jít. Ze strachu vznikla hotová panika. Ve snaze dostat se co nejrychleji ven, snažil se každý z nás být vpředu. Zakopávali jsme o rakve a šlapali do nich ve tmě, jen abychom již byli venku. Zpuchřelé rakve křupěly jako když se šlape do umrzlého sněhu, jejich obsah se rozprašoval, takže jsme za chvíli byli pokryti vrstvou špíny a prachu. V největším zoufalství a strachu jsme slyšeli najednou políra (stavbyvedoucího) jak píská na píšťalku, a tak ve směru zvuku jsme se dostali přece jen ke schodišti, které vedlo z krypty do kostela. Nebýt políra, nevím, co by se tenkrát přihodilo. Polír nás totiž přece jen za nějakou dobu po polední přestávce postrádal na stavbě, a když nás nikde venku nenašel, zašel do kostela. Zde uviděl odsunutou náhrobní desku a hned ho napadlo, že jsme asi dole. Sestoupil tedy po schodech, pískal vytrvale, až jsme se ozvali, a tím nás zachránil, sám nevím od čeho. Když jsme vyšli z krypty bylo přesně 3/4 na 4 hod. To si pamatuji jako dnes.

Myslili jsme, že z toho bude veliká ostuda, ale přece se to nějak ututlalo, ač tehdejší pan farář se moc zlobil. Strachu jsme potom ještě hodně vystáli a viděli se již někde v kriminále, ale nakonec to přece jen dobře dopadlo. Desku jsme samozřejmě dali hned po výstupu na svoje místo a myslím, že od té doby tam dole nikdo nebyl. Slyšel jsem sice, že v době, kdy se dávala do kostela nová dlažba, asi v roce 1911, někdo snad chtěl před zadlážděním desky vstoupit do krypty, ale tehdejší farář to nedovolil".

Tolik z vyprávění o pověstech křtinského podzemí.